Zrození nové Evropy

Význam málokterých převratných historických událostí je bezprostředně zřejmý jejich současníkům a svědkům. Teroristické útoky, které se uskutečnily v Paříži, bezpochyby nezískají v paměti budoucích generací takovou důležitost jako například 14. červenec 1789, 28. červen 1914 nebo 1. září 1939. Přesto si troufám říci, že zmíněné tragické incidenty ve Francii vstoupí do dějin jako součást širšího a dlouhodobějšího procesu, na jehož konci se bude nacházet úplně jiná evropská společnost, než na kterou jsme zvyklí a v níž nenajdeme blíže neurčené, ale o to více zdůrazňované „západní hodnoty“.

Evropský kontinent se od konce raného novověku stal ohniskem impozantní materiální a morální moci, které nedokázaly tradiční zámořské civilizace a kultury účinně čelit. Západ převzal „břímě bílého muže“ a jeho globální imperiální nadvláda uvedla prakticky celý svět do moderní éry. Liberalismus, demokracie, lidská práva, tržní hospodářství, rovnostářství, vysoký životní standard či sociální stát, to byly hodnoty, které vyhrály studenou válku. Právě zmíněný triumf nám natolik zakalil zdravý úsudek a soudnost, že jsme uvěřili iluzi o „konci dějin“, který zmrazí náš historický úspěch v jakémsi utopickém bezčasí. Zapomněli jsme, nakolik je „evropský zázrak“ podmíněn specifickým etnickým složením především severozápadu kontinentu. Demografické vyčerpání Evropy bude mít a již má za následek totéž, co přineslo vylidnění Řecka ve třetím století před Kristem nebo Itálie o osm století později. Ztrátu vitality, tvořivosti, asertivity, historické iniciativy a postupný civilizační zánik. Rezignaci na evropskou výlučnost.

V globálním světě ale neexistují prázdná a opuštěná místa. Doba pyramid zapomenutých uprostřed pouští nebo chrámů ztracených v pralesích pominula. Zrodí se nová Evropa, jejíž obrysy již nyní můžeme matně rozeznat a která se občas dramatickými či brutálními gesty hlásí o slovo. Vybudují ji přistěhovalci z Blízkého východu, Afriky a Asie, kteří během dvou či tří staletí zaujmou místa dnešních evropských národů. Jak bude vypadat jejich vzájemné soužití? Nepůjde pravděpodobně o nic, co bylo charakteristické pro vyspělejší část Evropy od doby „hospodářského zázraku“. Na jedné straně zde bude žít mimořádně produktivní a pracovitá vrstva asijského původu, která naváže na západní technologický důvtip a vynalézavost. Právě s jejími příslušníky se smísí zbývající původní Evropané a z tváří jejich společných potomků postupně zmizí poslední europoidní rysy. Enklávy prosperity budou obklopeny rozsáhlými územími „vyděděnců země“, chudých a vyloučených populací, které dnes známe z třetího světa a jejichž hodnoty a životní způsob neumožní opustit bludný kruh ekonomického strádání. Nedokáži si představit, že by tyto dvě odlišné sféry, které rozštěpí kontinent, byly překlenuty a zaštítěny jednotným politickým a právním systémem. Univerzalistický étos Francouzské revoluce, snaha vybudovat homogenní občanskou společnost, nebude mít v nové Evropě odrážející více Konfuciovu než Periklovu politickou zkušenost místa. Vytvoří se technokratický apartheid, jenž nenajde oponenty, protože ze slovníku zmizí veškerá slova a koncepty, které by jej ve jménu zaniklé západní humanistické tradice zpochybnily.

Domnívám se, že radikalismus a extremismus, po kterých mnozí volají jako léku proti „zániku Západu“, by proces nástupu nové Evropy spíše urychlily. Definitivně by zdiskreditovaly hodnoty a ideály, jež kdysi pozvedly náš světadíl k výšinám. Dnes už nebojujeme o přežití, ale o důstojnou vzpomínku. O legendu, jejímž prostřednictvím si nás budoucí dědici Evropy budou připomínat. Budeme vnímáni s respektem jako Homérovi hrdinové či Plútarchovi antičtí státníci, nebo jako pokrytci, kteří za vznešenou rétorikou ukrývali zvůli, sobectví a kořistnictví? Bude se nás nová Evropa dovolávat jako impozantních a inspirujících předchůdců, nebo nás se směsicí lhostejnosti a opovržení odsoudí k zapomnění? Všechny civilizace a kultury existující v minulosti zanikly. Ale pouze některé z nich vzbuzují úctu a podněcují imaginaci. To je součástí historické velikosti, o kterou stále musíme usilovat.
Ivo T. Budil

Předcházející článek

Přední českou investiční skupinu opustil jeden ze spolumajitelů

Následující článek

EPH bude po Německu vozit miliony tun uhlí, jeho EP Cargo si najalo flotilu vagonů na 15 let