T. G. Masaryk, politika a pozitivní imaginace

T. G. Masaryk často zdůrazňoval, že jeho největším politickým učitelem byl Platón. Přesto by první československý prezident v jedné důležité tezi se svým Mistrem nesouhlasil. Platón explicitně vyloučil z dokonalého státu básníky. Zanevřel na Homéra, který údajně odváděl mysl mladých lidí nežádoucím směrem. Něco podobného by Masaryk nikdy neučinil. Nešlo pouze o jeho přátelství s Karlem Čapkem, účast na setkáních Pátečníků a početné návštěvy slavných zahraničních spisovatelů, které přijímal v Lánech. Masaryk byl celoživotním čtenářem krásné literatury.

Podle Johna Gunthera pouze Benito Mussolini měl z evropských hlav států podobně široký přehled o soudobých světových autorech. Když Masaryk líčil ve Světové revoluci svoji činnost v exilu, neopomněl zmínit – vždy podle země, v níž se nacházel – italské literáty Giacoma Leopardiho, Alessandra Manzoniho nebo Gabriela d´Annunzia, Francouze Romaina Rollanda, Paula Claudela, Charlese Péguyho, Julese Romainse, André Gida, Emila Zolu nebo Martina du Gard a Brity Oscara Wilda, Jamese Joyce, Elizabeth Browningovou, Virginii Woolfovou, George Elliotovou, Dawida Herberta Lawrence, Samuela Butlera, Josepha Conrada, Herberta George Wellse nebo Johna Galsworthyho.

Zmíněný zájem o beletrii nevyplýval pouze z Masarykovy osobní záliby a touhy po oddechu nebo poznání cizích kultur. Odrážel rovněž skutečnost, že Masaryk si byl vědom mezí svých schopností porozumět současným historickým proudům a snažil se tento nedostatek překonat. Nechtěl se stát živoucím anachronismem, jehož praktické činy by se zásadně rozcházely s povahou politických výzev, jimž byla Evropa po první světové válce vystavena.

Ferdinand Peroutka zdůraznil, že základním rysem Masarykovy osobnosti byl vrozený racionalismus. Z tohoto důvodu Masaryk tak přirozeně a organicky navázal na hodnoty a étos osvícenství a úspěšně je uplatňoval v politické praxi. V pozitivismu, k němuž se přihlásil, viděl přímého dědice učení osvícenců. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se nicméně v evropském intelektuálním životě prosadily nové vitalistické proudy vycházející z Nietzscheho, Bergsona, Freuda nebo Darwina. T. G. Masaryk je zaznamenal, studoval, ale nikdy nepřijal. Odmítl darwinismus a o podvědomí prohlásil, že neexistuje. Považoval je za reinkarnaci úpadkového romantismu, zradu ideálů osvícenství, které se dopustil již Auguste Comte, když se v politické teorii přiklonil ke katolickému mysliteli Josephu de Maistrovi. Jamese Joyce označil Masaryk za projev „katolicko-romantické dekadence“ přecházející k „naturalistickému a sexuálnímu terestrismu“. Jako by instinktivně tušil dlouho před nástupem Mussoliniho či Hitlera, že se zde rýsují ideové zárodky politické kultury totalitarismu, představující největší ohrožení moderního západního humanismu a demokracie.

T. G. Masaryk si uvědomoval, že klíčem k pochopení výše zmíněných směrů, které podle jeho mínění popíraly demokratický politický program, je imaginace. Soustavnou četbu románů a básní pokládal za způsob pěstování vlastní pozitivní obrazotvornosti, která může obnovit rovnováhu mezi rozumem a citem, již osudově narušil iracionální romantismus pozdního devatenáctého století. Masarykovou snahou, které většina jeho současníků neporozuměla, byla politická aktivita založená na harmonii praktických činů a poezie, koncept, který Johann Wolfgang Goethe nazval „exaktní fantazií“. Státník by měl mít pochopení pro poetickou obrazotvornost, ale jeho ukázněná racionalita mu musí vždy zabránit, aby se jí nechal strhnout. Nedokáže-li to, upadne do opojení vlastním narcistickým kultem. Parlamenty, vlády a psychiatrické léčebny jsou plné podobných jedinců. Tvořivá a pozitivní imaginace představuje zároveň živnou půdu pro vytváření vizí, které nám umožňují překonávat historické překážky a úskalí. Lidé právem očekávají od politiků, že v dobách neočekávaných událostí a změn, které zásadním způsobem ovlivňují naše jistoty a životní způsob, vystoupí s pozitivním a realistickým programem. Bez vize to nedokáží. A politik, v jehož nitru nedříme vizionář, je parazitem na nadějích svých spoluobčanů.
Ivo T. Budil

Předcházející článek

T. G. Masaryk, pacifismus a „promyšlená udatnost“

Následující článek

T. G. Masaryk a vzestup a pád angažovaných intelektuálů