MotejlekSkocdopole.com

(všechny časové údaje se rozumí před n. l.)

Mezi Caesarovými vrahy vynikl Marcus Iunius Brutus, od jehož narození letos uplyne 2100 let. Měl smůlu, že nestál na straně, která zvítězila, jinak dokonale zapadá do obrazu brutálity římského imperialismu.

Někdo se stane velikánem, poněvadž něčeho dosáhl umem, vervou, laskavostí. Z umu ovšem převládá často ta část, jíž říkáme lstivost, z vervy brutalita a z laskavosti přehlíživost.

Příběh Marka Iunia Bruta skončil po porážce u thráckomakedonských Filipp v listopadu roku 42. Na otázku přátel, co teď, odpověděl: „Ovšem že musíme uprchnout, ale s pomocí rukou, nikoli nohou.” Krátce na to nalehl na meč, který mu podržel věrný přítel Stratón.

Brutus celý život nějak prchal. Před matkou, první manželkou, zlými časy. A před Caesarem, o němž si mohl myslet, že je jeho otcem. Vyrůstal v době ničivých občanských válek a oběťmi bakchanalu zrádců a udavačů se stali jeho příbuzní včetně stejnojmenného otce; to mu bylo dvanáct.

Lidská bestialita napsala v posledním století před naším letopočtem v římské říši jednu ze svých nejskvělejších kapitol.

Perly zla
Kdo se narodil v roce 100, jako například Gaius Iulius Caesar, měl před sebou tři války, v nichž se zabíjeli sourozenci a rodiče s dětmi z přátelství k někomu jinému. Kdyby se takový Říman přesto dožil vysokého věku, v sedmdesáti by měl šanci prožít čtvrtou, poslední válku republikánského Říma, a to mezi vítězi nad Caesarovými vrahy C. Octavianem a M. Antoniem.

Dožil by se éry „sladkého míru“, jak psali básníci ve službách nové moci. Tak jim to naservíroval Augustus, „Vznešený“, nové Octavianovo jméno.

Jenom válka mezi Caesarem a pompeiovci (49-45 př. n. l.) stála život 170 tisíc občanů. Dohromady podle úředního sčítání přišlo v občanských válkách o život na jeden milion římských občanů, tehdejší čtvrtina. Ostatních lidí, žijících pod římskou vládou, zemřelo mnohem více; celé kraje, kudy prošla válka se vylidnily a dostaly později obyvatelstvo z jiných částí říše: v Itálii a na Balkáně povstával dnešní populační mix.

Bilanci hrůzy „trumfly“ až novodobé náboženské a občanské války a komunistické despocie v Rusku a Číně.

Byla to doba, kdy se udávali i nevinní, aby se práskač dostal k jejich majetku. Lidé si vyřizovali sousedské účty, z proletářů se stávali boháči a z boháčů zavrženíhodní chudáci.

Vysloužilí vojáci dostávali za odměnu nejlepší pozemky Itálie a z jejich původních majitelů se stali žebráci. Většina z veteránů ale na práci na statku nemyslela, meč měla už pevně srostlý s rukou. Dávali se znovu najímat a většina z nich pozemky prodala: povstaly obrovské pozemkové majetky, jaké si dnes v Evropě nedokážeme představit.

Každá nová válka jim dávala práci. Jeden z Caesarových plukovníků podle básníka M. Annea Lucana v epu „Občanská válka“ před rozhodující bitvou povzbuzoval svého vojevůdce slovy: „Dokud hýbe teplá krev těmito dýchajícími těly a dokud je v pažích dost síly na ohánění se kopím, ty strpíš nad sebou ochablé občanstvo a vládu senátu? To je vítězství v občanské válce opravdu už takovou hanebností?“

Caesarovo ukřižování
Naopak, všechno bylo svaté. Aby zrazování přátel a nabývání majetků udaných bylo úředně v pořádku, vymysleli Římané proskripce. Seznamy občanů, kteří v očích vítězné druhé strany propadli majetkem i hrdlem. Byla to první ústavní forma „evropského” západu pro likvidaci nepohodlných lidí.

Profesionální armáda vládla a její velitelé měli moc nad vším živým. Caesar, jeden z nich a muž, který panoval civilisovanému světu mezi Eufratem a Atlantikem, byl nakonec po vzoru východních monarchií z usnesení senátu prohlášen bohem, Božským Iuliem” (Divus Iulius).

Ve finále krvavého století stála z dnešního hlediska brutální, ale slavná vojenská diktatura, jíž říkáme římské císařství. Jeho zbožtělým vládcům se v Palestíně odmítal klanět jistý potulný kazatel. Odmítal platit podobným bohům daně a jeho vzdor mu vynesl slávu, stejně jako zrada jeho příteli. Příběh Ježíšův a Jidášův získává v této souvislosti dosti italskou podobu, jakoby opsaný podle Caesara a Bruta.

Aby k věroučné události na východu říše došlo, musel k němu přijít impuls ze středu všeho dění, z Říma. Muselo se tam stát něco, co stočí kolo dějin z nastoupené cesty.

Například tak, aby hlavní město říše zůstalo v Itálii a sídlem nového vládce se nestala milionová egyptská Alexandrie, tehdy větší, lidnatější, výstavnější, kulturnější než Řím. Římané měli na očích Kleopatru, která za svým milencem, ženatým Iuliem, otcem jejího dítěte, přijela roku 46 k branám Říma.

Nádhera královnina doprovodu a více pověst než skutečné bohatství trosek ptolemaiovské slávy dráždila velkořímské šovinisty (a určitě i to, že je pokládala za barbarské burany).

Otec vlasti
Caesar po roce 49 v několika taženích porazil konservativní odpůrce, jimž stál v čele Gnaeus Pompeius. Ač šlechtic z prastarého rodu Iuliů, shodou okolností poslední v přímé linii, vystupoval Caesar jako populár, příznivec lidových vrstev, podnikatelského stavu a reforem na oslabení vlivu senátu.

Jeho protivníky byli optimáté, hájící zájmy pozemkové šlechty a senátní tradice. Slovy moderními, bylo to století válek sociálně demokratických reformistů s konservativci.

K poraženým se Caesar až na výjimky zachoval velkoryse. Touhou po odpouštění byl posedlý. Dal dokonce obnovit Pompeiovy sochy, které lid povalil. Jednoho ze svých příznivců, který si raději vzal život tím, že rozházel své vnitřnosti z těla ven, prý politoval: „Catone, závidím ti tu smrt; neboť i ty jsi mi záviděl radost zachovat tě naživu.“ Byla to laskavost, nebo přehlédnutí nebezpečí? Vítězit je přeci někomu vrozeno…

Vůdce senátorské oposice pověřoval Caesar funkcemi v armádě a civilní správě. Chodívali na jeho večírky a těšili se na tažení proti Dákům a Parthům, které bylo na spadnutí: Caesar zamýšlel s vojskem obejít Černé moře, cestou přes dnešní Ukrajinu chtěl pacifikovat středoevropské Germány a ve slavném návratu do Říma pak překonat velikost Alexandrova tažení.

Argument ostří nože
Všichni jeho budoucí vrahové v senátu hlasovali pro do té doby neslýchané pocty (jak moderní). Caesar se dal provolat doživotním diktátorem, tedy původně v dobách kritických nejvyšším úředníkem se šestiměsíční absolutní pravomocí nad Římany.

Roku 45 ho provolali otcem vlasti, vrchním velitelem-imperátorem, na deset let konsulem, dal si udělit moc tribunskou, takže kontroloval právo veta. Senát mu určil chrám, jako první z žijících Římanů dostal svůj obraz na mincích a jeho rodný měsíc sextilis, „šestý“, dostal věčné jméno iulius, červenec.

Caesarovo štěstí ze své laskavé přehlíživosti nemělo dlouhého trvání. Omilostněným usměvavým optimátům v srdcích tvrdly balvany zrady.

Pro konservativce vyznávající stavovskou senátní republiku, novoty znamenaly brány do pekla. Příliš mnoho moci v rukách jednoho muže. To musí skončit.

Ti, co se na Gaia Iulia Caesara ve dne usmívali, kuli po večerech pikle: vraťme se ke staré dobré republice, s kterou jsme dobyli svět, zachraňme ctnosti římanství, zbavme se tyrana, který s námi zachází jako s plebsem a vyžeňme tu nafoukanou egyptskou obludu, která se vlísala do přátelství s Římem.

Když se o dovádivé slavnosti luperkálií s vyšleháváním žen 15. února roku 44 př. n. l. pokusil M. Antonius nasadit Caesarovi královský diadém vpletený do snítky vavřínu, dnes bychom řekli korunu, bylo o osudu muže, který právě dal Římu opravený sluneční kalendář, rozhodnuto. Nic nebylo (a není) republikánské duši odpornější než poddanství monarchovi.

Paní Závist
Caesar měl spolehlivé donašeče a o každém šustnutí v metropoli nad Tiberem věděl. Natož aby neslyšel o neklidu mezi senátory. Třebaže byl varován ještě v den atentátu a jeho manželka Calpurnie měla zlý sen, odešel o březnových idách roku 44, tedy 15. března, na schůzi senátu, na místo své smrti.

Hodně se spekulovalo o tom, zda doživotní diktátor nebyl nevyléčitelně nemocen a že mu to asi lékaři sdělili. Nedozvíme se, kolik trpěl epileptickými křečemi a bolestmi hlavy, které ho pronásledovaly od mládí. To, že nezasáhl proti spiklencům, se dodnes vykládává jako svérázný způsob euthanasie.

Je možné, že jeho vztah ke Kleopatře byl hlubší a odpor Římanů vůči ní ho velmi trápil. Zjistil, že tříletý královnin syn Ptolemaios přezdívaný Kaisarión, „Caesařík“, je pro ně nepřijatelný a že jim ho nemůže jako syna-dědice představit (žádného jiného přímého neměl).

Kdo ví? O čtrnáct let později dá Kaisarióna jako nebezpečného konkurenta v dědictví zavraždit Caesarem adoptovaný prasynovec C.Octavianus, budoucí Augustus…

Pučisté neměli vůdce, ale v tradicích senátorské hašteřivosti se domlouvali jako všichni sobě rovní. Bylo jich na šedesát; senát měl tehdy devět set členů, většinou těch, kteří už zastávali nějaký vysoký státní úřad.

Vynikal mezi nimi pompeiovec a posléze Caesarův legát Gaius Cassius Longinus (bylo mu přes 40), švagr dalšího z atentátníků Marka Iunia Bruta, svého vrstevníka, kterého zná svět ze spiklenců nejvíce.

Velkorysý Caesar vzal většinu svých nepřátel s až nepochopitelnou lehkostí na milost. Mimo jiné také tohoto Bruta, jednoho z aristokratických snílků o obnově republiky „pravých Římanů“. Jeho prapředek Lucius, poloviční Etrusk, se roku 510 př. n. l. významně podílel na vyhnání králů z Říma, jak tvrdívá římská tradice.

Z matčiny strany byl potomkem C. Servilia Ahaly, který roku 439 na Foru probodl jistého Sp. Maelia usilujícího údajně o samovládu (a senát ho zprostil viny a pochválil).

Synáčku!
Caesar zahrnul Bruta mezi své rádce a svěřoval mu vysoké úřady. Ve starém věku se předpokládalo, že je Caesarovým synem a byl by tak otcovrahem. Jeho matka Servilie, nevlastní sestra dalšího z velkých republikánů Marka Porcia Catona, o jehož nezvyklé sebevraždě jsme se zmínili výše, byla Caesarovou celoživotní láskou, o sedm let starší ženou, která měla u něho kdykoli otevřené dveře.

V době atentátu měla přes šedesát. Přitom žila v prostředí, které Caesarovi nakloněno nebylo, a proto se asi hádala se svým synem M. Iuniem Brutem. Určitě nepřála jeho nikdy nevysvětlenému rozvodu se svou první manželkou Claudií Pulchrou roku 45 a svatbě s Porcií, Catonovou dcerou. V pramenech vychvalovaná kráska sečtělá ve filosofii už vzhledem k jejímu otci nemohla patřit k Caesarovým obdivovatelům.

Poslední slova, která vražděný imperátor pronesl podle svědectví citovaných historiky o století později, byla řecká: Kai sy, teknon? Také ty, dítě? Osloveným byl právě Marcus Brutus, když vzdorujícího Caesara bodl do stehna.

Po této ráně se přestal Božský Iulius bránit. Ještě jeho škubající tělo svíralo v rukách zprávu s varováním, co ho na schůzi čeká, ale neměl čas si ji přečíst.

První ho napadl Lucius Tillius Cimber, když ho tahal za purpurový plášť a vykřikl: „Na co čekáte, přátelé?“ Po Caesarově „Tohle je násilí“ první bodl tribun lidu a do té doby oddaný caesarovec Publius Servilius Casca („Ničemo, co to děláš?“).

Lékař Antistius zjistil 23 bodných ran, z nichž pouze druhá byla smrtelná. V davu se navzájem popíchali i atentátníci. Také Marcus Brutus přišel k ráně na ruce.

Cesta do nebes
Proč oslovil zrádce M. Iunia jako „dítě“, zůstane nevysvětleno. Řečtina byla už tehdy módním jazykem římské smetánky: Caesar řecky zahajoval občanskou válku („Kostky byly vrženy“), řecká byla i poslední slova umírajícího Octaviana-Augusta v roce 14 n. l.

S Brutovým otcovstvím to je podivnější. Caesarovi bylo 55, Brutovi 41, tedy Marcus Brutus otcovrahem asi nebyl, jak bychom moderníma středoevropskýma očima posoudili. Pozdější latinské verse posledních diktátorových slov jsou buď „I ty, můj synu“, nebo „I ty, Brute?“ Pro Hollywood je nepochybně otcovražedná verse líbivější: Caesar se díky otcovrahovi Brutovi dostal na nebe podobně jako později Ježíš s pomocí Jidášova udání.

Mocnějším římským Jidášem však byl jiný Brutus. Mezi spiklenci byl i klanově příbuzný a stejně starý Decimus Iunius Brutus, asi největší z Caesarových zrádců. Sám přitom u atentátu nebyl. Válčil pod Caesarem zdárně v Galliích, ve válce s Pompeiem bojoval na Caesarově straně, řídil v Římě mincovní ražbu a Caesar ho neustále vyznamenával. Měl gladiátorskou skupinu, pro převrat věc praktickou. K účasti na obnově republiky ho přemluvil M. Iunius.

Večer před vraždou popíjel D. Brutus s Caesarem na hostině, druhý den ho přemlouval, aby šel na zasedání senátu, i když se mu tam nechtělo. Zlehčil Calpurnin sen, v němž manžela Caesara viděla zkrvaveného („nebudeš přeci takovým věcem věřit“).

Skončil zle. Roku 43 ho opustily legie a D. Brutus, který uměl keltsky, vzácná znalost na římského aristokrata, se pokusil z Gallií dostat ke svému příbuznému do Makedonie. Byl však vyzrazen a na Antoniův pokyn zavražděn.

Spiklenci doufali, že jim Římané z vděku za likvidaci despoty padnou kolem krku. Byl to šeredný omyl. Atentátníci zemřeli do tří let a nikdo z nich nesešel přirozenou smrtí.

Typický Říman
M. Iunia Bruta, který býval dlouho vzhůru a ve středomořském klimatu si nezdříml ani přes den, navštívil jednou v noci duch se strašidelným tělem a se slavným vzkazem: „Jsem tvůj zlý duch, Brute. U Filipp se sejdeme!“ Bylo to místo v makedonské Thrákii, kde na podzim roku 42 jeho život a celé spiknutí skončily. O devět desetiletí později zde apoštol Pavel založí první křesťanskou komunitu v Evropě; věrozvěst neuměl slovo latinsky a o římských občanských válkách sotva kdy slyšel.

Z moderního hlediska by veřejný činitel M. Iunius Brutus neoslnil. Ani evropské jižany, ale poměry římského starého věku s novodobými demokraciemi jaksi srovnávat nelze. Římská republika měla princip kupování hlasů ve volbách státních úředníků přímo uzákoněn: kdo uspořádá nejhezčí hry, rozdá nejvíce dárků a důvěryhodných slibů, ten vyhrává.

A hlavně: „Nestyďme se za své přátele a lásku k nim!” Kdo v úřadu nepomohl příteli, byl divný. V posledním století si nejsilnější z vůdců pořizovali nebo najímali kriminální bandy, aby s volbami neměli starosti. S jejich pomocí ostatně povstal roku 59 i první triumvirát Crassův, Pompejův a Caesarův.

Rok na to odplul M. Brutus (bylo na 27) s M. Porciem Catonem naplnit imperiální usnesení senátu: zlikvidovat na Kypru stát Ptolemaia, mladšího bratra krále v Alexandrii téhož jména zvaného Pištec, „Aulétés” (to byl otec Kleopatřin), zabavit majetek a proměnit ostrov v provincii. Chudák Ptolemaios nic neprovedl, jen kdysi, když piráti jali jistého římského velmože, nabídl jim malé výkupné (v očích toho Římana).

„Hodný” Cato nabízel Ptolemaiovi doživotní místo velekněze Afrodítina kultu v Pafu. Nešťastník neviděl východiska a vzal si život. Římané pak rozprodali králův majetek, prý toho bylo za sedm tisíc talentů v raženém stříbru, to je 42 milionů drachem, 183,4 tuny stříbra. Pěkný státní lup, když se nikdo ani nesnažil vyrobit nějakou záminku k vyslání armády…

Advokát Cicero si v dopisu z roku 50, několik málo let po odchodu M. Bruta z východu, stěžuje na jeho špatnou pověst mezi kyperskými a kilikijskými Hellény: dovolil prý svým přátelům, aby provinciály odírali v půjčkách ročním úrokem o 48 procentech. Do Říma se sám vrátil ještě bohatší, ale to tak chodívalo v republikánském státě, že do provincií se jezdilo úředně si nakrást.

Na své lidi myslel Brutus, jinak velmi zámožný člověk, i před bitvou u Filipp. Slíbil tehdy vojákům za vítězství vyhlídku na vyplenění Thessaloníky a Sparty. Nádherná vyhlídka…
Josef Landergott s použitím kleio.cz, autor je redaktorem magazínu Týden

Svatá Porcie
Druhou manželkou M. Iunia Bruta byla Porcie, dcera M. Porcia Catona (římská děvčata dostávala jména po otcově rodu). Sama byla také podruhé vdaná a antičtí autoři chválí její intelektuální zájmy, filosofické rozpravy s manželem, její oddanost republikánskému revolucionářství.

Část pramenů tvrdí, že si vzala život, jakmile se dozvěděla, že M. Brutus není mezi živými. Spolkla, tvrdívalo se, žhavé uhlíky ze svých přenosných kamen. Skutečnost může být jiná. V jednom Ciceronově dopisu Brutovi z června nebo července 43, tedy rok před bitvou u Filipp, ho utěšuje nad ztrátou velmi milované osoby (Porciino jméno v textu není) a připomíná Brutovu stejnou útěchu, kterou dal Ciceronovi, když mu roku 45 zemřela dcera Tullie. Porcie pravděpodobně zemřela na nemoc. Cicero, který měnil fronty podle vítěze, neopomněl doušku: „Čekáme tě a tvé vojsko, bez nich sotva budeme dosti svobodní.”

Římské občanské války
Krvavý seriál, v němž zanikla stavovská republika. Na rozdíl od řady sociálních bouří byly občanské války nesmiřitelným bojem o nejvyšší moc. Všechny údaje jsou před n. l.

87 populárové vedení vojevůdcem C. Mariem likvidovali optimáty prvními proskripcemi, když rok předtím byli vyhnáni z města; nepřátelství obou skupin vypuklo roku 133
83-82 v první občanské válce optimát L. Cornelius Sulla porazil populáry. K jeho aktivním příznivcům patřil Cn. Pompeius Magnus, mezi populáry byl mladý C. Iulius Caesar
49-45 ve druhé občanské válce porazil Caesar Pompeia
43-42 ve třetí porazili Caesarovi věrní M. Antonius, C. Octavianus a M. Aemilius Lepidus Caesarovy vrahy
32-30 po desetiletí napětí a menších válek poslední z občanských válek: finále patřilo populárům a C. Octavianus, kterého známe pod jeho novým jménem Imperator Caesar Augustus, porazil M. Antonia s jeho láskou